Socionet.cz

Jíst na veřejnosti sám, to je horší, než o jídlo žebrat; alespoň takto vzpomíná na New York francouzský myslitel. Nová kniha Petruskových esejů ...ať je stůl k pohoštění prostřený a její načasování do senátních voleb FFUK mi tuto pasáž z Baudrillardovy Ameriky připomněly.

Kniha psaná na oslavu „přátelské instituce“ (tak o UK mluví rektor Hampl) vybočuje, jak známe i z jiných Petruskových projevů , z rámce nostalgického vzpomínání a nekritického oslavování. A to je dobře. Zaprvé je univerzitní obci nabídnut vysoce aktuální pohled na budoucnost univerzity, o které zdánlivě malými institucionálními, ale i osobními volbami rozhodujeme. Tvoříme ji, a dlužno říci, že v nejsvobodnější době v dějinách této „přátelské instituce“. A potom – myslím, že i přes čtivost a preciznost Společností pozdní doby, jsem nejen já čekal na Petruskovu knihu, která přiblíží atmosféru jeho přednášek, ve kterých se snoubí elegance tázání a výkladu s rozhodným postojem k tomu, co je a co není následování a chvály hodno. Není však mým záměrem tuto knihu recenzovat, mohu jen doporučit přijmout titulní pozvání.

Patřím mezi ty, kteří na univerzitu vstupovali s touhou, nikoliv snad naivní, ale zcela jistě nepodloženou něčím „hmatatelným“, jak tomu nezřídka bylo u mých spolužáků a přátel, kteří se probojovali na „práva či ekonomku“. Několik let pak vedli vlastní „boj o titul“, vytouženou vstupenku „někam výš“. Jistě, je to otázka vkusu, ale jsem rád, že tento typ jsem mezi svými univerzitními spolužáky moc nenacházel. Pravdou ale je, že ona „nehmatatelnost“ nabývala někdy podoby mlhy, ve které bylo těžko rozhodnout se kudy jít. Zatímco na „právech či ekonomce“ víte, „co po vás chtějí, co si zapsat a kudy na to“, na sociologii taková jasnost není. Ostatně, rozhlédnu-li se okolo sebe, vidím poměrně pestrou mozaiku toho, jak kdo se svými lety na sociologii naložil. Pokud jde o mne, ve čtvrtém ročníku jsem odjel na studijní stáž do USA, kde jsem si ujasnil svůj vztah k sociologii a také našel své pole zkoumání. Zbývající léta magisterského studia jsem již netrávil čekáním na to, že mne někdo z mlhy vytáhne, ale začal si uvědomovat, že tato „nenalinkovanost“ je vlastně svoboda najít si své téma a přístup k sociologii. A lhal bych, kdybych si stěžoval, že jsem neměl podporu a pochopení. Svůj prostřený stůl jsem našel…

I když občas musím, opravdu nerad jím sám – nemít komu popřát dobrou chuť, to mi zkazí i ten nejlákavější kulinářský zážitek. I zvěř se o jídlo buď porve, nebo podělí, píše Baudrillard. V tomto smyslu, ač je snad situace na různých katedrách rozdílná, univerzita jako společenství nefunguje. Jsem sice neskonale rád za letošní sociologické vánoce a děkuji jejich organizátorům – je to krásný dar. Nicméně, tuto radost trochu kazí velmi smutné procento účasti ve volbách do akademického senátu. Nejde teď o detaily procesní a jednotlivé kandidáty – jde o nezájem o univerzitu. Čtu-li Petruskovu knihu o UK, procházím jejími nedávnými dějinami a opravdu si uvědomuji, jak křehká je autonomie této instituce. Ignorace voleb do senátu, to je jasný signál těm, kdož chtějí slyšet. A nejen slyšet, nýbrž přesvědčit společnost o tom, že univerzity by se měly podřídit tomu či onomu principu. Aby snad univerzita nechodila za dobou, jak by řekl Jiří Dědeček. Samozřejmě, doba se mění a univerzita taky – změní se i malý zájem o věci veřejné v této komunitě? Zůstane univerzita stolem prostřeným, anebo se dá cestou rychlého občerstvení s plastovými tácky?

Chápu, že možnost nepřemýšlet nad tím, co si dám a vybrat si z několika málo jasně definovaných voleb, snad šetří čas. Chápu, že plastové židle a malé stolečky počítají s osamělými hodovníky, kteří snědí a zmizí, protože každé další setrvání nad rámec je ztrátou peněz a času. Nemám nic zvláštního proti fast foodu, ale mám hodně proti tomu, aby jeho principy - co nejvíce zákazníků v co nejkratším čase - byly povýšeny na obecné normy. Raději se připojím k těm, kdož chtějí „pozvat ke stolu prostřenému…“ nejen ke konzumaci, ale také ke konverzaci.